El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych znova prošel touto zázračnou cestou. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Čtvrtek, 11. 9. 2014., 4. den: Cizur Menor - Puente La Reina, 20,9 km
Při odchodu z Cizur Menor nám hospitalero na ramínko ruksaku přišpendlil malou žlutou šipku, symbol pouti a popřál nám šťastnou cestu. Po menším bloudění jsme se dostali ven z města ven na prozatím jen mírně stoupající stezku směrem na Zariqueguí. Cestou jsme se nas chvíli zastavili jen u malebného jezírka poblíž kterého jsem vloni našel jednu kešku a pak v parčíku vedle kostela v Zariqueguí, kde jsme se napili a načerpali čerstvou vodu, protože odtud na nás čekal už tvrdší výstup na Alto da Perdón (Výšina Odpuštění).
Po strmé a úzké stezce jsme se pak postupně více a více přibližovali větrným elektrárnám lemující hřbet výšiny. Cestu takřka souvisle lemovaly keře plné ostružin, kterým jsme nemohli odolat a tak jsme se zastavovali každých 10-20 metrů. Výstup na vrch se mi proto nezdál ani tak namáhavým jako vloni, když jsem šel sám a ostružiny ještě nezrály.
Na vršku, kde sedělo a odpočívalo spousta lidí jsme se nějakou dobu fotili se sousoším poutníků vyrobených z 15 milimetrových ocelových plátů a pak začal velmi náročný a opatrný sestup po 2 km dlouhé strmé stezce, plné kamenů. Jejich rozměry a hustota jsou takové, že je těžké se jim vyhnout a když na ně stoupneš, pod tlakem chodidla se zvrtnou.
Uterga se mi teď líbila mnohem více než vloni, kdy jsem ovšem měl už v nohách o 15 km více. Museli jsme ale jít dál, neboť v té chvíli ještě nebylo rozhodnuto, zdali si za cenu 4,5 km navíc zajdeme ke klášteru Santa María de Eunate. Loni jsem se tam zastavil ale neměl jsem příležitost nalézt tamější geokešku, teď jsem naopak postrádal GPS, který by býval k nálezu zapotřebí, takže mě moc nemrzelo, když Eva v Muruzabalu, t.j. ve vesnici, odkud je odbočka na Eunate rozhodla, že jdeme dál přímo do Puente la Reina. Posléze se ukázalo, že to bylo správné rozhodnutí, jelikož se nám díky němu dostala místa v albergu Padres Reparadores, který byl pak do večera plně obsazen.
Uvařil jsem si jednu z instatních polévek, přinesených z domova a pak ještě jednu kuřecí z tamějších pozůstatků, v automatu jsem koupil dvě malá piva (0,33 l) San Miguel a pak jsme ještě vyjedli z ledničky různé zbytky (šunku, olivy a pálivou papriku).
Pak jsme se vydali na procházku tímto starobylým městem, jemuž jméno, "Most Královny" darovala Doňa Mayor, manželka krála Sancha třetího. Eva mezitím dlouze telefonovala s Gyurim (Jirkou), jejím přítelem, na chvilku jsem s ním mluvil taky a poprosil ho aby informoval nejblížší členy mé rodiny o mém problému s mobilem. Na ulici před jedním barem jsme narazili na Violu, která se tam uvelebila v kruhu Němců. Bavila se báječně, ostatně už delší dobu pracuje ve Vídni a tak ji němčina nedělá potíže. Sotva se nám ji podařilo odtrhnout od společnosti aby se s námi prošla k mostu. Na nábřeží jsme se fotili, vychutnávali si paprsky pozdního odpoledního sluníčka a na zpáteční cestě jsem si ještě ve Farmacii koupil i tubu krému na nohy a zátky do uší coby ochranu proti chrápání spolunocležníků. Byl jsem totiž přesvědčen, že obojí jsem někde zapomněl. Ale jak už se mi to i vloni několikrát stalo, obojí jsem nakonec nalezl.
V albergu jsem vypil ještě dvě malá piva a hospitalero nám přinesl velkou mísu plnou zralých fíků. Večer jsme pak na Evinu facebookovou stránku nahráli čerstvé informace o nás.